Američanky v českém týmu, předek byl partyzán. Cíl? Olympiáda v LA 2028
Česká ženská lakrosová reprezentace bude v první polovině března v Portugalsku bojovat o postup na Světové hry. Ve výběru se objeví také sestry Isabella a Margaret Keyesovy. Mladé dívky dorazí z USA, ovšem díky svým předkům mají české pasy. Jaký byl osud jejich rodiny a jaké jsou cíle těchto hráček v českém dresu? Ten první je postup na velkou letní akci.
Osmnáctiletá Isabella, které všichni říkají Izzy, už si v českých barvách zahrála loni na mistrovství Evropy. Její o rok mladší sestra se viděla se spoluhráčkami jen pár dní v listopadu při přípravných zápasech v Praze proti Skotsku. Nyní si poprvé zahrají za národní tým spolu. „Jsem nadšená, že jsem dostala příležitost dozvědět se víc o svém původu a zároveň se ukázat ve sportu, který mám tak ráda. Je to každopádně šance, jak reprezentovat i svou rodinu,“ říká mladší Meggie.
Ta situace není nová. V lakrosovém národním týmu žen už v minulosti několik hráček ze Spojených států amerických s českými kořeny hrálo. V 90. letech třeba Alyssa Kolowrat, potomek významného šlechtického rodu. Její dědeček Jindřich byl činný v obou světových válkách a po roce 1948 s nástupem komunistů emigroval do USA.
Do Bostonu před okupací
Podobný osud potkal také Jana Pliczku, předka sester Keyesových. Za první světové války sloužil jako zpravodajský důstojník, ve druhé se zapojil do partyzánského odboje. Byl vrchním radou na ministerstvu financí a pomáhal financovat odboj. Ovšem po komunistickém převratu byl považován za nepřítele státu a dvakrát vězněn, ve vazbě seděl s později popraveným generálem Heliodorem Píkou.
„Tato politická perzekuce hluboce zasáhla rodinu mé matky Jany. Můj dědeček byl zbaven práv a vzali mu medaile ze druhé světové války. Jeho uměleckou galerii a vše, co v ní měl, komunisté zabavili. V té době bylo mé matce Janě asi sedm let a jejímu bratrovi Marianovi pět, takže tyto útrapy byly obzvlášť náročné,“ líčí rodinné osudy Michelle Keyes, maminka reprezentantek.
Její matka nemohla studovat na univerzitě, strýc Marian nastoupil jako průvodčí tramvají, ale jeho žádosti o cestu na Západ byly pravidelně zamítány právě kvůli činnosti a postojům jeho otce. Až když Jan vězeními oslabený a nemocný v roce 1965 zemřel, dostal Marian povolení vycestovat. Ve Vídni opustil zájezd a požádal o azyl. Zhruba po roce se mu povedlo odcestovat do Bostonu. Během pražského jara v roce 1968 dostal za oceán sestru a po invazi vojsk Varšavské smlouvy se jim podařilo do Spojených států amerických dopravit i jejich maminku.
Důraz na kořeny
Do Bostonu se postupně přes Francii a Connecticut dostal i otec Michelle, kterého strýc Marian zaměstnal jako automechanika ve své dílně, kterou vlastnil spolu s čerpací stanicí. Tak se setkali prarodiče Izzy a Meggie. Jejich matka se narodila v roce 1975 a vzpomíná, jak rodiče tvrdě pracovali. „Rozhodně to nebylo snadné. Můj táta pracoval šest dní v týdnu, máma měla dvě zaměstnání. Ráno pomáhala na benzínce jako účetní a pak šla do druhé práce jako projektantka vodoinstalací. Jejich prioritou bylo zajistit mi co nejlepší vzdělání. Oba vyrůstali v Praze a neustále mi připomínali význam naší rodiny a snahu udržování českých tradic,“ zmiňuje Michelle, která se do České republiky už několikrát vrátila a nyní sem posílá své dcery.
Jelikož byli rodiče Michelle tolik zaměstnaní, vychovávala jí babička, která s ní mluvila česky. „Také mi vařila česká jídla, čím prohloubila můj vztah k české kultuře. Často psala dopisy příbuzným do Československa a o prázdninách jsme jim volali,“ říká Michelle, která mluví velmi slušně česky. „Přes českou komunitu můžu jazyk procvičovat dál, ale poté, co před pěti lety zemřela máma, je to těžší, protože spolu jsme mluvily primárně česky.“
Naučit se hymnu
Její dcery česky nemluví, ale touhu alespoň nějaká slova do paměti dostat, mají. „Snažím se, spoluhráčky už mě nějaká slova naučily,“ směje se Izzy a Meggie dodává: „Učím se na Duolingo. Už znám základní slovíčka, jako děkuji či prosím. Doufám, že se naučím i českou hymnu.“
Ostatně její začátek se slovy: Kde domov můj? by mohl mladé hráčky při zkoumání svých kořenů zaujmout. „Po loňské cestě do Prahy moje propojení s Českem velmi vzrostlo. Dříve jsem o něm hodně slyšela, ale nedokázala jsem pochopit, jak výjimečné místo to je. Až možnost tam jet ve spojení s příběhy od babičky se mi vše promítlo do reality,“ svěřuje se Izzy. Její sestra se o historii zajímá a pochopitelně i o tu naší. „Po návštěvě Prahy jsem opravdu cítila propojení s historií toho místa. Sama jsem se přistihla, jak zkoumám všechny úžasné architektonické skvosty v Česku.“
Peripetie s občanstvím
Michelle se narodila v době, kdy její rodiče ještě neměli americké občanství. Ve svých pěti letech se dostala do Československa bez problémů, v roce 1986 už jí ale vzkázali, že to nejde. Musela tak s rodiči na ambasádu do Washingtonu a formálně se vzdát československého občanství. To české si obnovila až na začátku tohoto století. Když si pak před pár lety potřebovala obnovit pas, požádala o občanství i pro dcery. „Tehdy mě nenapadlo, že budou jednou hrát lakros za Česko.“
Na tuto myšlenku přivedly rodinu hráčky, které reprezentují Irsko. „Nejdříve to byla kamarádka Izzy a Maggie, která zmínila, že Češky mají tým na mistrovství Evropy juniorek v Praze v roce 2023. Ten rozhovor mi vnuknul nápad, že jsem se rozhodla prozkoumat, zda dcery skutečně mohou reprezentovat Česko. Jakmile dostaly pasy, psala jsem někomu z České lakrosové unie. Ale až když se Izzy dostala na Brown University, kde je hlavní trenérkou další hráčka Irska Katrina Dowd, dostala jsem od ní kontakt na trenéra českého týmu Adama Ondráčka. Pak se všechno rozjelo. Že budou hrát spolu nyní v Portugalsku, je pro mě splněný sen,“ uvádí Michelle Keyes.
Sama hrála na univerzitě tenis, její manžel Mike americký fotbal. Oba studovali na Brownu, kam letos na podzim zamíří také Izzy. Se sestrou se ve škole věnovaly lednímu hokeji. Hrály za Boston Junior Eagles a dostaly se až do středoškolského finálového turnaje USA Hockey Nationals. Celá rodina ostatně podporuje Boston Bruins a mají rádi českého útočníka Davida Pastrňáka. Nakonec ale u dívek zvítězil lakros, který obě hrají za středoškolský tým Dexter Southfield a za klub HHH. Izzy bzry zamíří na Brown, Meggie za rok na Dartmouth College v New Hampshire.
Chtěly by na olympiádu
Izzy s Maggie jsou rády, že si zahrají poprvé spolu i za českou reprezentaci. „Jsem opravdu nadšená, že si se sestrou zahrajeme na takové úrovni,“ těší se Maggie. Ta má svou sestru za vzor. „Jako mladší jsem k ní vždy vzhlížela a učila se od ní. Je velmi šikovná a hbitá.“ Izzy vrací mladšímu sourozenci komplimenty: „Na hřišti jí dává určitě výhodu její výška, hlavně při vhazování. Je skvělá směrem dopředu i dozadu.“ To si uvědomuje i Maggie, která právě v rychlém šestkovém lakrosu, ve kterém se kvalifikace na Světové hry hraje, může zazářit.
„Chci světu dokázat, že lakros v Česku je na vzestupu a že naše reprezentace bude na světové scéně hrozbou i pro favority. Budujeme tým, který se může dostat opravdu daleko. Chci reprezentovat Česko v létě na Světových hrách a doufejme, že i za tři roky na olympiádě v Los Angeles. Věřím, že naše snaha být co nejúspěšnější nás tam může dovést,“ prohlašuje odhodlaně Maggie. Podobně hovoří i její sestra. „Mým cílem je ukázat všem, že jsme silný tým, který dokáže hrát s těmi nejlepšími. Byl by splněný sen bojovat o medaile na olympiádě, ale teď se soustředíme na to, abychom se dostaly na Světové hry a pak se příští rok v létě umístit co nejlépe na mistrovství světa,“ dodává Izzy. Šanci dostát svým slovům budou mít už brzy. A třeba mohou být pro lidi v Česku za hrdiny jako kdysi jejich pradědeček. Aspoň za ty sportovní.
Zdroj: iSport.cz, foto: Česká lakrosová unie
