Fotbalistka dře jako Nedvěd. Pěčková líčí: Někteří kluci neunesli, že jsem lepší
Už si splnila spoustu snů. Fotbalistka Alena Pěčková, která si se Slováckem zahrála prestižní Ligu mistryň a díky působení v Uherském Hradišti získala své první zahraniční angažmá ve španělském Eibaru, má teď na dosah další úspěch. Češky jsou blízko postupu na Euro. „Chtěla bych si zahrát na velkém turnaji,“ vyznává se krajní obránkyně či křídelnice.
Třiadvacetiletá fotbalistka je dalším talentem, který představujeme v seriálu Deníku s podtitulem Vycházející hvězdy českého sportu.
Pěčková teď nemyslí na nic než na dvojutkání s Portugalskem. Pokud Češky zvládnou baráž, a první duel skončil 1:1, poprvé v historii si zahrají na evropském šampionátu, což je pro každou členku Radova výběru obrovské lákadlo.
„Je to pro mě taková největší a nejdůležitější akce na závěr tohoto roku. Cesta byla opravdu dlouhá, je to velká motivace pro všechny. Každá z nás tam moc chce,“ říká.
Také pro šikovnou levačku jsou zápasy se lvíčkem na hrudi úplně nejvíc. „Jsem vždycky vděčná za každou příležitost, co dostanu. Snažím se z toho pokaždé vytěžit maximum a pomoct týmu co nejvíce,“ uvedla.
I když v ženské reprezentaci patří k nejmladším hráčkám, na svůj věk už toho zažila celkem dost.
„Popravdě jsem to na začátku ani nečekala, že do toho hned tak vlítnu, ale chytla jsem se, a než jsem se zranila, tak jsem odehrála skoro vše, i důležité zápasy Ligy národů B, ze které jsme loni postoupily mezi elitu,“ připomíná.
Od začátku kariéry za svým cílem
I když by ráda nastoupila v každém utkání, dobře ví, že všechno má svůj čas.
„Zápasy na mezinárodní úrovni jsou i po taktické stránce ohromně těžké. Musí se vždycky podat nejlepší a konzistentní výkony. Vím, že v základu může být jen jedenáct děvčat. Tak to i beru a nějak nad tím ani nepřemýšlím, je to přece reprezentace,“ říká.
První barážový mač nejprve sledovala z lavičky, do hry přišla v 81. minutě. „Nejdůležitější ze všeho je tým. Teď věřím, že ho máme tak silný, aby se poprvé probojoval na Euro. Myslím, že by si to opravdu zasloužil,“ nepochybuje před „teplickou“ barážovou odvetou.
Pěčková v dětství snila o tom, že se díky fotbalu jednou dostane do zahraničí či do reprezentace a od začátku kariéry si šla za svým cílem.
„Pořád jsem věřila, že to jednou dokážu. Hnalo mě to dopředu, abych pořád na sobě pracovala a zlepšovala se. A jsem opravdu moc ráda, že se mi to podařilo, že jsem to sama sobě dokázala,“ raduje se.
„Celá cesta mi opravdu hodně přinesla a můžu se tak o dost věcí opřít. Důležité je se pořád zlepšovat a posouvat se, aby to tímto splněným snem jen tak neskončilo,“ ví dobře.
Pěčková patří mezi velmi pracovité fotbalistky. Nemá tolik talentu jako Lionel Messi, neobejde půlku hřiště a nezavěsí. Vše si musela vydřít (třeba jako Pavel Nedvěd).
Ví, že její cesta přestupem do Eibaru rozhodně neskončila. Cítí, že má pořád na víc. „Chci se neustále zlepšovat a posouvat se, abych se ve Španělsku prosadila a podávala dobré výkony v lize. To je pro mě to nejdůležitější. Chci jít tomu naproti, to ostatní pak třeba jednou přijde, bylo by to hezké,“ uvedla.
Hrát mezi kluky ji bavilo
Rodačka z Příkaz u Olomouce začínala s fotbalem doma na vesnici. „Nebylo to vlastně vůbec těžké, protože mám bráchu, takže jsem měla spíš více kamarádů. Pořád jsme někde lítali po venku, kopala jsem si s kluky na ulici, v zimě jsme hráli třeba hokej a chodili jsme společně i do Sokola,“ vzpomíná na dětství.
Jednou se takto ocitla na fotbalovém tréninku, a u nejpopulárnější sportu na světě i zůstala.
Dokud to bylo možné, hrála s kluky. V chlapeckém týmu se cítila dobře, navíc jí důraznější, kreativnější a rychlejší hra pomohla i směrem do budoucna. „Nepřišlo mi to divné,“ tvrdí.
Mezi kluky automaticky zapadla, oni ji brali za svou. „Pak jen bylo zajímavé pozorovat, jak někteří z nich nedokázali unést, když jsem byla lepší než oni. Za postranní čarou jsem často slyšela pokyny, že je přece neobehraje holka,“ přidává s úsměvem.
Z rodných Příkaz směřovaly její kroky do Olomouce, kde hrála druhou ženskou ligu. O víkendech nastupovala nejen za ženy, ale i juniorky, do nejvyšší soutěže se Hanačkám ani přes několik barážových utkání postoupit nepovedlo.
A tak Pěčková v sedmnácti letech přestoupila do Slovácka. V Uherském Hradišti vydržela až do minulé sezony. „Ve Slovácku jsem se toho opravdu dost naučila, dali mi tam základy velkého fotbalu,“ děkuje mu. Co třeba? „V klubu se každá hráčka mohla hodně individuálně rozvíjet, trenéři dávali šanci mladým. Tohle angažmá považuji za zlomové,“ pronesla.
I když některé sezony byly lepší či horší, reprezentantka ráda vzpomíná na všechny ročníky.
„Vzpomínky samozřejmě jsou moc hezké, některé zápasy pro mě byly speciální, ale v každém období jsem se něco naučila. Pořád věřím, že to velké teprve přijde, třeba už teď,“ přeje si.
V kariéře jí nejvíce pomohli nejbližší, rodina. „Protože mě neskutečně podporovali v tom, co dělám. Přizpůsobovali se mému fotbalu, ať už bylo brzy ráno nebo pozdě večer, vždycky mě zavezli nebo vyzvedli z tréninku nebo zápasu,“ nezapomíná.
Škola v Prostějově, tréninky na Slovácku
S dojížděním na Slovácko, když byla na střední škole, to měla opravdu složité.
„Studovala jsem totiž v Prostějově, takže jsem každý den hodně cestovala a naši mi v tom období se vším hrozně moc pomohli. Takže jsem celé mé rodině moc vděčná, že mi to umožnili,“ váží si podpory.
„Vždycky mi udělá velkou radost, když je vidím na zápase, jak mě podporují a jak jsou na mě pyšní. Je hezké, že můžeme společně prožívat takové chvíle, jsou mými největšími fanoušky, a to mě žene ještě více dopředu. A pak samozřejmě i každý trenér mi něco předal a naučil mě,“ doplňuje.
I když ne všechno v její kariéře bylo krásné, s milovaným sportem nikdy končit nechtěla.
„Samozřejmě přišly i těžké chvíle, ale nikdy jsem to nevzdala, pracovala jsem na sobě právě o to víc. Fotbal mě nesmírně naplňuje, opravdu mě ještě neomrzel,“ tvrdí s úsměvem.
V létě navíc dostala nový impulz a motivaci. Z Česka se vydala do Španělska. Kývla totiž na nabídku Eibaru a poprvé okusila zahraniční angažmá.
„Byl to pro mě určitě velký skok. Šla jsem do profesionálního týmu a ligy, takže i co se týče nějakého zázemí, komfortu a organizačních věcí. První měsíce byly pro mě všelijaké,“ přiznává.
I když v cizí zemi chvilku tápala, na hřišti a v každém tréninku si to neskutečně užívala. Vážila si šance, kterou dostala. V novém klubu nechtěla být jenom do počtu. Do Španělska se nešla bavit, ale pomoct a zlepšovat se. „Fotbal je tu opravdu úplně na jiné úrovni,“ říká.
Nově napadá rozehrávku soupeře
Chvíli se sice seznamovala s prostředím, spoluhráčkami, jazykem či odlišným herním stylem, ale nyní je v Baskicku nadšená. „Všichni se mi tu hned od začátku snažili pomoct se adaptovat. Cítím se tu dobře. Trenér se mnou počítá na levého halfbeka. Ten post mě baví, nově třeba napadám rozehrávku soupeře, a mám více prostoru na podporu útoku,“ říká.
Z dosavadních jedenácti ligových duelů hned sedmkrát nastoupila v základní sestavě, „Konkurence je tu veliká, svoje místo si tu určitě musím ještě časem a výkony zasloužit. Navíc každá chyba vás zase stojí místo, a musíte pak několik zápasů čekat na další příležitost,“ vnímá.
Eibar, který působí v lize krátce a nemá nejvyšší ambice, má tým z velké části složený pochopitelně ze Španělek. Kromě domácích hráček je v kádru také Italka, Nizozemka nebo Rakušanka.
Na trénincích a v šatně je i díky impulzivnímu kouči živo. „Je úplný blázen, ale ne ve špatném slova smyslu. Je mladší a opravdu jde vidět, že ho ta práce naplňuje,“ směje se.
Ženy Eibaru hrají své zápasy na hlavním stadionu s kapacitou 8 164 míst. Návštěvnost je vyšší než v české lize, ale vyprodáno nebývá. „Pro ženský fotbal je ideální, protože velký stadion se nikdy nezaplní. Ale v Eibaru se staví nové tréninkové centrum, kde máme mít i menší stadion, na kterém pak máme hrávat. Město je však malé, takže když soupeř není atraktivní, přijde méně lidí, ale na derby dorazí víc než tisícovka fanoušků,“ hlásí.
Tým Pěčkové rozjel sezonu skvěle, po dvou výhrách ale přišly remízy a porážky, na výhru čeká již devět kol a nyní je až třináctý.
„Soutěž je opravdu hodně vyrovnaná, v tabulce rozhoduje každý bod. Důležité pro nás je se v lize udržet. Chtěly bychom skončit do desátého místa,“ říká.
Kousek má přírodu i pláže
Zatímco fotbal jí občas radost nedělá, na severu Španělska je jí dobře. „Baskicko je známé tím, že tu často prší, ale nějak hrozné mi to nepřijde. Je tu taková pohoda. Jsou tu velmi přátelští lidé, kteří nikam nespěchají,“ všímá si.
Ve městě s 27 tisíci obyvateli, které se nachází mezi Bilbaem a San Sebastianem, si už zvykla, byť se v Eibaru moc věcí dělat nedá.
„Není to úplně nejlepší místo pro život, ale zase mám všechno velmi blízko. Taky mám kousek velká města, pláže nebo přírodu. Takže ve volné dny často někam jezdíme mimo město,“ uvedla.
Jelikož se snaží zapadnout do kolektivu a dorozumět se, učí se španělsky. „Jinak to tady nejde,“ zjistila záhy.
„Po tréninku chodí třikrát týdně do místní školy a studuje. „Ale je to pro mě úplně nový jazyk, takže to chvíli určitě potrvá,“ poznamenala.
Anglicky v Eibaru mluví pořádně jen fotbalistky ze zahraničí a pár členů v realizačním týmu. „Ti mi hodně pomáhají a překládají. V tom to je náročné, anglicky totiž neumí nebo mají angličtinu na nižší úrovni. Navíc ani mluvit nechtějí, to se děje opravdu jen ve chvíli, když mi potřebují předat nějaké taktické pokyny nebo třeba zpětnou vazbu,“ vypozorovala.
Stejně jako další české reprezentantky působící v zahraničí se živí jenom fotbalem. Nedávno ale dokončila bakalářské studium na Fakultě tělesné kultury v Olomouci a nyní se ještě snaží dálkově studovat navazující magisterské studium. „Uvidím, jak to budu zvládat. Je to náročné, ale chtěla bych školu dodělat, abych pak měla po kariéře třeba i větší možnosti a příležitosti,“ prohlásila.
I když ví, že jednou s fotbalem skončí a bude si hledat zaměstnání, ve 23 letech si jde stále za svými cíli a sny. „S národním týmem bych si chtěla zahrát na velkém turnaji. A chtěla bych toho dokázat ještě víc,“ dodává Pěčková.
Pavel Nedvěd šel taky postupnými krůčky.
Má ideální předpoklady pro velký fotbal aneb Co kdo řekl o Aleně Pěčkové
Miroslav Zbořil, bývalý kouč fotbalistek Slovácka: "Pamatuji, když jsem se vracel z Ameriky v roce 2017, řešil se její příchod do Slovácka. Někteří trenéři, co byli v klubu přede mnou, v ní neviděli až takový přínos, ale já jsem stál za ní a chtěl, aby do Slovácka přišla. Jsem moc rád, že se její přestup z druholigové Olomouce dotáhl. Bylo to celkem drahé, ale během několika let se vypracovala mezi klíčovou hráčku nejen juniorek, ale i žen. Udělala obrovský progres a dostala se až do áčkové reprezentace, do zahraničí. Jít z české ligy, potažmo ze Slovácka do Španělska, ligy mistryň světa, je obrovský úspěch nejen hráčky, ale i klubu, který ji dokázal posunout, vychovat. Zaujala mě hlavně tím, že byla levačka, kterých jsme měli v týmu minimum, skoro žádnou. Byla univerzální, mohla hrát na kraji obrany či na křídle. Nakonec zaujala místo na levé obraně, odkud vyrážela směrem dopředu, podporovala útok. Uměla nacentrovat, je rychlostně skvěle vybavená. Má ideální předpoklady pro velký fotbal. A taky je neskutečně pracovitá."
Tereza Ohlídalová, kamarádka a fotbalistka Slovácka: "S Alčou se známe už od juniorek ve Slovácku. Přišla k nám z Olomouce a na první pohled působila spíše taková tichá, skromná holka. Je introvert, ale když má kolem sebe lidi, na které si zvykne, je výrazná. Člověk se s ní hodně nasměje. Postupem času strávených spolu v juniorkách a potom i v A-týmu žen jsme spolu byly pořád. Tvořily jsme takovou „svatou čtveřici” ještě se spoluhráčkami Janou Žufánkovou a Denisou Jonášovou. Alča je hodně pracovitá a cílevědomá holka a to, kde je teď, si vydřela svým úsilím. Nikdy totiž nebyla nějak výrazná v našem týmu, ale poslední rok v ženách se vyhoupla a patřila ke klíčovým hráčkám v týmu a taky se ji povedlo dostat do A-týmu v ženské reprezentaci. Vše pak obětovala tomu, aby se dostala výš, a to se ji taky povedlo, přestoupila do své vysněné destinace, do nejvyšší španělské ligy. Bylo těžké si zvyknout na to, že jsme se viděly každý den a teď najednou nic, ale samozřejmě jsme pořád v kontaktu a napíšeme si, jak se máme. Teď ji přejeme jen to nejlepší a snad se my někdy povede se na ni jít podívat do Španělska."
Zdroj: Deník.cz, foto: FAČR/Pavel Jiřík ml.
