Když místo ořechů padají mandle. České volejbalistky o angažmá na jihu Francie

Už druhou sezonu si užívají volejbalové reprezentantky Magdaléna Bukovská a Ela Koulisiani první zahraniční angažmá. Po zisku mistrovského titulu s KP Brno zamířily trochu do neznáma. Na Azurové pobřeží do francouzského ligového týmu Pays d´Aix Venelles. V exkluzivním rozhovoru pro iSport.cz vyprávěly nejen o volejbalu, ale především o životě na jihu Francie.

„Je tady teplo, sluníčko, máme to blízko k moři. Určitě nejlepší prostředí, ve kterém jsem kdy zatím byla. I všichni lidi kolem jsou neskutečně milí, všechno je na jedničku,“ popisovala Magdaléna Bukovská a přiznala, že první měsíce angažmá se cítila jako na dovolené.

„Příjemné počasí a blízkost moře dává velké množství možností zabavit se. Odmakáte trénink a můžete se zajet k moři koupat, ještě v říjnu to je možné,“ doplnila jí Ela Koulisani s tím, že k moři to mají autem něco málo přes půl hodiny.

Jak chutná profesionální chlebíček ve Francii? Užíváte si i blízkost moře?
M.B.: V letní přípravě je toho času samozřejmě víc, zvlášť během první sezony jsme si to užívaly. Vždycky jsme si to nějak přizpůsobily, abychom se mohly dostat na pláž. Chtěly jsme vidět něco kolem…
E.K.: Bylo to dané hlavně tím, že se nehrají zápasy, první tři týdny jsme měly volné víkendy, takže byl čas něco podniknout. Jakmile se rozběhne sezona, už to není tak snadné. Trénuje se od pondělí do pátku, v sobotu se pak hraje a následuje volná neděle, ale taky záleží, kde hrajeme, protože dost času zabere cestování k zápasům. V týdnu se toho moc nestihne, že bychom vyrazily na pláž, to ne.

Co vás tady nejvíc nadchlo?
E.K.: Jasně, že teplo a moře. A pak i příroda je tady úžasná, jako když jste někde na dovolené. Vůbec to tady nevypadá to jako v Česku nebo třeba když cestujeme do Paříže vlakem. Jak postupně jedeme na sever, tak se to mění a vypadá spíš jako u nás. Jinak bych to přirovnala k Itálii nebo Chorvatsku…
M.B.: Nebo Řecko, prostě je to tady jiné.
E.K.: Třeba když na podzim místo vlašských ořechů dozrávají a padají mandle.
M.B.: Jo, a výborné bagetky tady mají.

Pověstná francouzská gastronomie vás nezaujala?
M.B.: Co jsem tak celý život poslouchala, tak jsou to šneci a další věci. Ale zatím jsem nic z toho neochutnala, akorát tatarák tady mají jiný.
E.K.: Jo a nedělá se s topinkama a česnekem, ale s hranolkama. Ale ani já jsem ještě nenavštívila typickou francouzskou restauraci. (úsměv) Za mě to je vždycky taková míchanice něčeho francouzského a italského.

O Azurovém pobřeží se říká, že je to krásné místo pro život...
E.K.: Lákavé to je, ale doma je doma. Zatím mě to nenadchlo natolik, že bych se sem chtěla přestěhovat. Na letní chatu, to ano, ale permanentně bych tady žít nechtěla. Česko je Česko.
M.B.: Tohle si nechám na dovolenou. Na to je Azurové prostředí topka.

Jak se nejlépe odreagovat od volejbalu?
E.K.: Nejčastěji zajedeme s Buky (parťačka Bukovská) do centra Aix-en-Provence na kafe nebo vyrazíme někam na procházku. Hodně si také voláme s našimi nejbližšími, sdílíme s nimi zážitky.
M.B.: Máme k dispozici auto, takže vyrazíme na nákupy nebo můžeme popojet někam dál na výlet. Jak už jsme řekly, neděle jsou pro nás vždycky hodně relaxační.

V Česku chodí hráčky z kolektivních sportů často na společné akce. Jak tohle funguje ve Francii?
E.K.: Taky někdy zajdeme, ale rozhodně ne tolik, jako v Česku. My jsme měly v KP Brno super kolektiv, takže se to těžko porovnává. S těma holkama jsme byly pohromadě několik let, tady je to jiné. Spíš se jde po skupinkách. Většinou si najdete toho nejbližšího a s tím trávíte volný čas.

Předpokládám tedy, že když jste v týmu dvě Češky, tak nejčastěji vyrážíte spolu…
E.K.: Asi jo. Ale volného času přes týden až tolik není, řešíme jen neděle. Většinou něco podnikneme spolu, někdy jdeme i někam s ostatníma holkama. Ale jsou i chvíle, kdy chceme být každá sama.

Ale nejste jediné dvě cizinky v týmu, že?
M.B.: Většina našeho týmu jsou zahraniční hráčky, je tady málo Francouzek.
E.K.: Je nás deset cizinek a jen tři Francouzky.

Jaká je „úřední“ řeč v kabině?
E.K.: Angličtina, i když hodně holek mluví francouzsky. I cizinky, protože je tady třeba Belgičanka, další hráčky působí ve Francii už několik let, takže už umí. Máme v týmu Italku, která říká, že francouzština je jí blízká.

Jak jste na tom s francouzštinou vy? Už se domluvíte?
E.K.: Za sebe řeknu, že se taky chytám, celkem rozumím. Ale úřední jazyk na tréninku i v kabině je angličtina.
M.B.: Angličtina je v pohodě. A do francouzštiny se postupně taky dostávám.
E.K.: Mě jazyky baví, snažím se toho pochytit co nejvíc od holek, ne že bych se sama učila. Poslouchám je, hodně se vyptávám, zjišťuju, o čem se baví. Hlavně konverzaci o volejbale pochytíte rychle, protože to jsou pořád do kolečka stejná slovíčka.

Ještě se vrátím na začátek vašeho francouzského příběhu. Bylo najít si společné angažmá vaše podmínka, nebo spíš náhoda?
M.B.: Neřekla bych, že to byla úplně náhoda. Nejprve jsem dostala z klubu nabídku já, a když se naskytla možnost, že může jít i Ela, nebylo co řešit. Snažila jsem se jí dokopat, aby ji taky přijala.
E.K.: Nerozhodovala jsem se jenom kvůli Buky. Ale řekly jsme agentům, že kdyby to šlo, půjdeme rády spolu. A nakonec se naše cesty opravdu sešly. Loni nás pak trenér oslovil, jestli nechceme prodloužit smlouvu, takže jsme podepsaly ještě na jednu sezonu.

Náhoda to tedy nebyla, ale je to výhoda, že jste spolu v jednom mančaftu?
M.B.: Stoprocentně.
E.K.: A nejen, když se nám zasteskne po domovu. Je příjemnější mít tady někoho, koho znáte, s kým můžete trávit čas. Můžeme spolu mluvit jinak než s holkama, které právě poznáte. Takže určitě je to výhoda.

Nepronikly byste do místní kultury snáz, kdybyste tam byla některá sama?
E.K.: To si nemyslím.
M.B.: Těžko říct. Ale obě jsme přizpůsobivé, takže by to asi vyšlo nastejno.

Co volejbalová příprava? Liší se nějak od toho, na co jste byly zvyklé z Česka?
M.B.: Hrajeme téměř výhradně o víkendech, v Českou to bylo většinou dvakrát v týdnu. Tak i příprava je pak jiná.
E.K.: V týdnu je trochu víc času na posilovnu, zpočátku jsem si musela zvykat. Ale myslím, že takhle se hraje ve většině evropských lig. Tady je také víc týmů v soutěži – čtrnáct, v Česku jich bylo jen deset. Tomu je uzpůsobený i systém, s každým soupeřem hrajeme jen dvakrát.

A když byste měly porovnat kvalitu francouzské nejvyšší soutěže s českou extraligou?
M.B.: Francie je určitě výš, fyzicky i technicky, především co se týče šíře špičky. Ale pozor, když jsme odcházely z Česka, měly první tři celky taky dobrou úroveň.
E.K.: Nechci shazovat ani jednu soutěž, ale francouzská liga by měla být logicky lepší, protože tady hraje řada reprezentantek svých zemí. U nás jsou hlavně české a slovenské…

Co vás dvě vedlo k tomu zkusit si zahraniční angažmá? S KP Brno jste získaly double, už nebylo kam se posunout?
M.B.: Ano, byl to takový poslední krok, zakončily jsme to hezky. Říkala jsem si, že by bylo dobré pokračovat jinde, kde by byl prostor pro zlepšení. Logicky se tedy nabízelo zahraniční angažmá.
E.K.: Mě osobně hodně namotivovala reprezentace. Když jsme byly na mistrovství světa v Nizozemsku, kde jsem si poprvé čuchla ke světovému volejbalu. To byl první impulz, že jsem si chtěla zkusit něco jiného než českou extraligu. A pak, když se nám v Brně dařilo, přirozeně jsme chtěly udělat další krůček v kariéře.

Ve Francii vypadáte spokojeně, ale asi to nebude konečná stanice. Jaká je vaše vysněná volejbalová destinace?
M.B.: Ono je hrozně těžké tohle říct. Nejsem typ hráčky, která by si za každou cenu přála zahrát třeba v Itálii. Ale jednou bych mě lákalo vyzkoušet si novou americkou ligu. Ale záleží, co se naskytne za možnosti, nelpím na žádné konkrétní soutěži.
E.K.: Taky nemám vyloženě vysněnou zemi. Každému sedí něco jiného, klidně bych si vyzkoušela italskou, tureckou nebo americkou ligu, abych našla něco, co mně sedí. Zatím nemůžu posoudit, kde bych se cítila dobře. Třeba se někam podívám a poznám zase jinou kulturu, nový styl volejbalu.

Jak je to s popularitou volejbalu ve Francii?
E.K.: Záleží kde. Na severu Francie, kde je to blíž Německu, je volejbal hodně populární. Chodí tam víc fanoušků, Tady na jihu je to slabší, ale také záleží na konkrétním městě.
M.B.: Jde také o to, jaká je propagace, jak se to dostane mezi lidi. Ale tady na jihu to není primární sport.
E.K.: Celkově ve Francii si nemyslím, že by volejbal patřil mezi tři nejpopulárnější sporty.

Kolik lidí chodí na vaše domácí zápasy?
M.B.: Čtyři pět stovek, víc se sem ani nevejde. (úsměv)
E.K.: My máme hrozně malou halu, jednu z nejmenších ve francouzské extralize, takže bývá vyprodáno. Ale když jedeme ven, bývá i přes dva tisíce lidí.

Hala je ve Venelles, což je městečko s necelými deseti tisíci obyvateli. Poznávají vás lidi na ulici?
M.B.: Záleží, jak sledují sport nebo konkrétně volejbal. Ale těch lidí tady není tolik, že bychom šly po ulici a všichni si říkali: Jé, to jsou ty volejbalistky. Nejsme žádné velké celebrity.
E.K.: Ale poznávají nás, občas se i na něco zeptají, prohodí pár slov. Ale přesně jak řekla Buky, není to tak, že by se za námi všichni ohlížely. Bydlíme na předměstí Aix-en-Provence, což je v podstatě maličká vesnice, která má krásné centrum, jsou tam vilky. Ale hale je ve Venelles, což je něco jako Valtice, odkud je Buky. (úsměv)

Z velkých měst je blízko i Marseille, že?
E.K.: Samozřejmě, že už jsme se tam byly podívat několikrát. Já mám Marseille moc ráda, je to krásné město, mám tam spoustu zážitků. Líbí se mi třeba bazilika Notre-Dame de la Garde.
M.B.: Nebo když se popojíždí kolem moře, to je nádherné. (zasní se) Letos dokonce hrajeme v Marseille tři domácí zápasy, takže se tam ještě podíváme.
E.K.: Chtějí zpopularizovat volejbal a celkově ženský sport tady v našem regionu. Mají na to připravenou kampaň, chtějí, aby přišlo co nejvíc lidí.

Mluvily jste o popularizaci ženského sportu ve Francii. O to se snaží i projekt XX8, který by měl pomoci některému ženskému kolektivního sportu na olympijské hry do Los Angeles. Jak vzdálený je to sen v případě volejbalu?
E.K: Řekněme si upřímně, že dostat se do Los Angeles bude těžké. Myslím, že jsme udělaly s nároďákem za poslední tři roky velký posun. Takže nechci říct, že je to nemožné. Dostat se na olympiádu je můj obrovský sen. A kdyby se splnil, bylo by to něco nádherného. Jenže je před námi ještě strašně moc práce a úsilí. Uvidíme, jak se nám vydaří letos sezona ve Světové lize národů.

Je to pro vás zase další krok kupředu?
M.B.: Jasně, budeme se porovnávat s top týmy světa. I za tu cenu, že třeba budeme prohrávat, to bude neskutečná lekce a jenom to nás může posunout dál.

Zdroj: iSport.cz, foto: Pavel Netolička (4x) a archiv E. Koulisiani a M. Bukovské