Olympijský sen není utopií. Naděje potřebují vytrvat a otrkat se
Vzpomínáte, jaké pozdvižení způsobili čeští basketbalisté senzačním šestým místem z mistrovství světa 2019 či podobně překvapivým postupem na olympijské hry v Tokiu? Zařídili sami sobě i fanouškům památné zápasy a zážitky, přitáhli ke svému sportu vítanou pozornost. Poslední dva týdny ukázaly, že podobný scénář mohou v blízké budoucnosti napsat i jejich reprezentační kolegyně.
Pro mistrovství Evropy poskládaly perspektivní tým s věkovým průměrem 24 let, z podceňovaného celku se vyšvihly až do čtvrtfinále, než po dvou těsných a smolných prohrách obsadily konečné sedmé místo, což znamená nejlepší výsledek z EuroBasketu po deseti letech. Pokud by v sobotu přemohly Německo, k čemuž jim chybělo pár setin, hrály by o páté místo, na evropském žebříčku jsou přitom až 14. A hlavně by si zajistily účast v kvalifikaci o olympijské hry v Paříži v příštím roce.
Navzdory bolavé porážce v prodloužení, které si soupeřky vymohly košem s klaksonem na závěr základní hrací doby, mohou Češky oprávněně doufat, že na příští sportovní svátek v Los Angeles 2028 se podívají.
Ano, pět let je strašně dlouhá doba a cíl v tak vzdáleném časovém horizontu bezprostřední zklamání utiší jen sotva.
Nicméně pokud vše půjde podle plánu, bez zranění či jiných vrtochů osudu, aktuální parta bude při příštím boji o sportovní svátek na vrcholu své sportovní výkonnosti.
Třeba z 18leté Dominiky Paurové, která studuje a trénuje v zámoří, může vyrůst mimořádní hráčka. Kuráž ukázaly i o tři roky starší Kateřina Zeithammerová, která přitom měří jen 160 centimetrů, a první rozehrávačka Eliška Hamzová. Střelecké dovednosti předvedla Natálie Stoupalová.
„Je dobré, že v každém zápase se ukáže někdo jiný, takže soupeřky můžeme překvapit. Nefungujeme tak, že si jedna vezme míč a dá dvacet bodů,“ přiblížila Petra Holešínská kouzlo nevyzpytatelnosti.
Mladé naděje pro další rozvoj potřebují nasbírat především zkušenosti z mezinárodního basketbalu, z nynějšího dvanáctičlenného kádru působily v minulé klubové sezoně mimo Česko a Slovensko jen tři hráčky.
I trenérka Romana Ptáčková na závěr mistrovství při jeho hodnocení poznamenala: „Na rozdíl od soupeřek jsme neměly tolik hráček, které dostávají velkou minutáž v zahraničích soutěžích.“
V klíčových bitvách chyběla očekávaná tahounka týmu Julie Reisingerová, která v uplynulé sezoně hájila barvy euroligové Salamanky, leč ze šampionátu se kvůli zranění omluvila. Veronika Voráčková, jež je na nejvyšší evropskou úroveň zvyklá z USK, si zase těsně před turnajem pochroumala kotník a zasáhla jen do dvou duelů ze šesti.
Basketbalistky však rozhodně nezklamaly, naopak předvedly úctyhodnou vůli po vítězství, kterou nezlomily ani nepříznivé stavy. „Mladé hráčky bojovaly o svou šanci, myslím, že za týmový výkon si zasloužíme pochvalu,“ pravila Ptáčková, která rovněž na svém prvním kontinentálním šampionátu načerpala cenné poznatky do budoucí práce.
Nebála se dát šanci neokoukaným tvářím, které ale dobře zná a věří jim z mládežnických reprezentací, na tým působila příznivě a klidně, vždy se snažila najít pozitivní stránky.
Po tvrdé ráně s Německem si posteskla: „Tohle už je příliš kruté, nevím, proč nás osud takhle zkouší. Do budoucna to hráčky pozvedne a zocelí, teď jsme ale prohrály nezaslouženě.“
Její svěřenkyně zarputilostí kolikrát zastínily i mezery ve hře, místy strádaly hlavně v útoku, srážely je vysoké ztráty. Zmíněná Holešínská na šampionátu nepotvrdila pověst jedné z nejlepších střelkyň španělské ligy, zejména při klíčových bitvách v Lublani marně hledala přesnou mušku.
Přesto se nevzdala a snažila se přispět jiným způsobem. Stejně jako všechny ostatní kolegyně. Střelba z delší vzdálenosti haprovala po většinu turnaje celému týmu, mrzí rovněž dvě těsně ztracené koncovky, které šly ubránit lépe.
Ve sportu se na KDYBY nehraje, nicméně v tomto případě je nutné zdůraznit, že KDYBY rozhodčí ve čtvrtfinále s Maďarskem reprezentantky skandálně nepoškodily, turnaj by pro ně vyzníval fantasticky.
Nebýt chybně otočeného autu, který soupeřkám pár vteřin před koncem nahrál na rozhodující akci, Češky by postoupily do semifinále, v neděli by bojovaly o medaile, kvalifikaci o Paříž by měly jistou.
Takhle se vrací dlouhou cestou domů smutné, s kapitánkou Renátou Březinovou už coby bývalou reprezentantkou, neboť 33letá pivotka po porážce s Německem ukončila kariéru v národním týmu.
„Mladé holky hrají skvěle, v týmu je energie a myslím, že se celkově nemáme za co stydět. Jen to prostě bolí a člověk chce vždycky víc než skončit osmý,“ přemítala.
Je jasné, že jí se boje o Los Angeles týkat nebudou, ze současného výběru je k ní věkově nejblíž 29letá Tereza Vyoralová. Pak následuje o dva roky mladší Gabriela Andělová, tudíž sestava klidně může zůstat spolu, sehrát se při nadcházejících reprezentačních srazech a postupně vypilovat vítěznou mašinu.
Magie olympijských her spočívá z velké části v tom, že se konají jen jednou za čtyři roky, tudíž musíte bezchybně načasovat formu a doufat v přízeň všech okolností, abyste se na ně vůbec dostaly, natož uspěly.
O to víc Češky mrzí, že možnost ucházet se o Paříž, kam mimochodem z kvalifikace postoupí dvanáct ze šestnácti družstev, měly doslova na dosah, a to hned dvakrát.
Ověřily si však, že i v mladém věku a s mnoha nedostatky se mohou o olympijskou poctu ucházet. Až odhodí smutek, mohou se směle pustit do další práce a napsat další pohádkový příběh českého basketbalu.
